Vzhůru na Praděd

Krátké představení

krásný výlet do hor, kde můžete obdivovat jeden ze 7 divů Česka, vzácné rostliny i živočichy, ale také se kochat krásnými výhledy na naše druhé nejvyšší hory.

Detailní informace

Byla sobota ráno,  když jsme se vydali z rodného Šumperka vstříc horám,  tyčícím se v bezprostřední blízkosti města na severu Moravy. Již v 8 hodin ráno teploty atakovaly hranici 25 °C a před námi byl den,  kdy měly padat teplotní rekordy.  Nebylo to zrovna nejvhodnější počasí,  ale stále jsme se uklidnovali tím,  že ve výškách nad 1000 metrů bude profukovat. 

Necelých 50 km do Karlovy Studánky,  což je lázeňské městečko vystavěné již v 18 století,  uběhlo rychle a už jsme čekali na autobus,  který nás vyveze až na Ovčárnu, vzdálenou pouhé tři kilometry chůze po asfaltové silnici až k samotnému vysílači.  1491 nebo 1492 metrů nad mořem? To nic nemění na tom,  že po cestě se naskýtají překrásná panoramata Jeseníků.  Počasí přálo,  rtuť teploměru se zcela jistě přehoupla přes třicet stupňů,  ale jak jsme čekali,  foukal vítr,  který krásně ochlazoval a cesta tak byla příjemnější. 

​Po hodince klidné chůze,  jsme došli až na vrchol,  jelikož byla sobota,  cestu na nejvyšší bod Moravy si našlo mnoho dalších turistů a výletníků. Ani chvíli jsme neváhali a zaplatili 80 korun za výtah až do koruny vysílače.  Při prvním pohledu z okna,  máte pocit,  že vám celý svět leží u nohou.  

​Na věži jsme strávili přes půl hodiny,  sjeli dolů opět výtahem.  Nesmělo chybět občerstvení v podobě malinovky a piva pojmenovaného stejně,  jako hora -  Praděd.  Cestou dolů jsme se rozhodli,  že se nenecháme jednoduše svézt autobusem zpět,  ale překonáme vodopády Bílé Opavy, avšak směrem dolů.  Ve všech průvodcích se dočtete,  že lepší je jít směrem nahoru,  teď už oba s přítelkyní víme proč :-) krkolomné klesání,  překonávání různých prohlubní,  dřevěných mostů,  žebříčků,  kamenů,  kořenů a nevím čeho všeho vyrovnávala okolní krajina,  šumících vodopádů a výhledy na skály okolo. Cesta z Barborky údolím Bílé Opavy měřila přes 6 kilometrů.  Nejednou za tento úsek padlo několik sprostých slov na úmorné vedro a terén,  který jsme museli překonávat. 

Vrchol večera přišel zhruba dva kilometry před Karlovou Studankou,  kdy se obloha zatáhla a jak je v horách zvykem,  že počasí se mění z minuty na minutu, do deseti minut se spustila silná bouřka,  my bez možnosti se někde schovat,  jsme pokračovali v cestě.  Do té doby to byl osvěžující déšť,  než se přidaly kroupy.  To se změnilo v utrpení,  když malé ledové kuličky narážely do  spálených rukou,  krku,  ramen.. Statečně,  avšak naprosto odevzdání jsme došli k autu,  promlčení,  ale zároveň šťastní že je to za námi.